Pojem všednost nabyl za poslední rok nový rozměr. Pod vlivem hrozící pandemie a neustále se měnících opatření byla většina lidí donucena výrazně upravit svůj životní styl a přizpůsobit se nové situaci. Činnosti, které nás normálně vytrhávají ze všedního dne, ať je to kultura, sport, nebo jiné zážitky, byly buď zrušeny nebo přesunuty do online prostředí, aby byly dosažitelné z prostředí našich domovů.
V jasně vymezeném prostoru se začaly odehrávat veškeré aspekty našeho života. V pravidelném rytmu stále stejných dnů se najednou i prosté činnosti zdály jako vítané vytržení z každodennosti. Situace také přinesla důraz na předměty, kterými se obklopujeme. Potřeba skloubit práci z domova a distanční výuku s běžným chodem domácnosti přinesl výzvy ohledně technologického vybavení našich domovů. Každodenní používání spotřebičů i dalších předmětů vedlo k otázkám stran jejich kvality a funkčnosti, ale také nezbytnosti nebo naopak nadbytečnosti.
Výstava se zaměřuje právě na kolektivní zkušenost s každodenní všedností a popisuje ji skrze předměty a díla ze sbírky MUD. Velký důraz je kladen na věci, které zabydlují náš obytný prostor. Výstava zkoumá jak neustálé navyšování počtu předmětů skrze diverzifikaci jednotlivých funkcí, tak snahu o multifunkčnost jednotlivých předmětů. Cíleně se zaměřuje na tenkou hranici mezi funkčním designem a uměleckým dílem a její překračování některými designéry. Sleduje také fenomén grafického designu s důrazem na knihy, tedy na možnost setkávat se s kvalitním uměním každý den. Divák má možnost zkoumat jednotlivé aspekty předmětů, které často důvěrně zná, z nových úhlů.
Výrazným tématem výstavy je všednost v uměleckých dílech. Nosným médiem je fotografie, která ze své podstaty dokáže velmi dobře zachytit každodenní realitu. Objevuje se i ústřední téma domova jako bezpečného a intimního prostoru, kde může být člověk sám sebou. Umělecká díla na výstavě zároveň figurují jako univerzální zprostředkovatelé emocí, které v nás všech nejistá situace posledního roku vyvolává.
Nádraží, školy a další veřejné budovy. Ve své době se staly černobílé hodiny Pragotron nedílnou součástí veřejného prostoru, v některých budovách jsou k vidění dodnes. Hodiny mají kontrastní ciferník, čísla jsou na něm nahrazena výraznými značkami. Díky tomu, a také širokým ručičkám, je čas čitelný i na větší vzdálenosti. Pod osou strojku je umístěno logo firmy skládající se ze čtveřice minimalisticky pojatých hodin.
Průmyslové výrobky českého designéra Stanislava Lachmana (1921–2011) začaly pronikat do českých domácností od 50. let 20. století. Stanislav Lachman nastoupil v roce 1952 do Výzkumného ústavu Kovotechny, konstrukčního a vývojového ústavu pro všechny národní podniky, zabývající se výrobou spotřebního zboží.
Podle jeho návrhů vyráběla především společnost ETA, dříve Elektro Praga Hlinsko. Jedním z ikonických předmětů je žehlička ETA 211. Tato žehlička kosodélníkového tvaru měla ve své době největší žehlící plochu na světě. Zároveň byla vhodná pro leváky i praváky. Snadno se dala odstavovat na bok, což představovalo pokrok ve vývoji žehliček. I přesto se ale na československém trhu příliš neujala.
Tato židle v červeném nebo šedém provedení bude většině povědomá z pražských tramvají Tatra T3. Ta se vyráběla přes 40 let a skořepinový sedák je jejím nepostradatelným prvkem. Má univerzální užití a dodnes jej tak s kovovými podnožemi najdete také v českých domácnostech. Židli navrhl Miroslav Navrátil na přelomu 50. a 60. let a byla inspirována organickým tvarováním nábytku, které ve světě zastával především americký designér Charles Eames a finský designér Eero Saarinen. Autor za ni získal v roce 1959 zlatou medaili na Trienále v Miláně.
Miroslav Navrátil (1913–1999) byl výraznou osobností v oblasti designu nábytku. Vyučil se na Mistrovské škole nábytkářské ve Valašském Meziříčí a poté studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Ve Vývoji nábytkářského průmyslu (VNP) v Brně se specializoval na výrobu technologií ohýbání. Navrhoval lamelové židle a křesla, ale také skořepinový sedací nábytek z polyuretanové pěny. Také navrhoval školní nábytek a sadu ohýbaných židlí pro firmu TON.
Sklářská tradice je v Česku hluboce zakořeněná. České sklo se stalo ve světě pojmem, dokládají to i mnohá ocenění získaná na světových výstavách. Mezi mezinárodně oceněné skláře se po boku Roubíčka, Libenského a Brychtové, řadí také Josef Hospodka, autor této vázy. Jeho výrobky z hutního skla dokazují autorův respekt k řemeslu a vášeň k materiálu. Nejvíce ikonické se staly Hospodkovy návrhy z přelomu 60. a 70. let, mezi které patří i lotosově-žluto-zelená váza z naší sbírky. Vázy z hutního skla jsou vyráběny na sklářské píšťale přímo u hutnické pece (odtud název hutní váza), jedná se tedy o ruční práci. Každá váza je originál. Výsledný tvar vázy získávají díky šikovnosti a zručnosti sklářských mistrů.
Josef Hospodka (1923–1989) absolvoval Státní grafickou školu v Praze a následně pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Jaroslava Holečka. Vyučoval na odborné sklářské škole v Novém Boru a školní sklářské huti v Chřibské. V roce 1960 se stal ředitelem podniku Borské sklo.
Designérský pár Charles a Ray Eamesovi dlouhá léta zkoumali myšlenku jednodílného sedadla, které by odpovídalo konstrukci lidského těla. Jejich cílem bylo vytvořit pohodlné židle, které by byly zároveň cenově dostupné. Pracovali se skořepinovým materiálem, který byl v nábytkářském průmyslu do té doby neznámý. Návrh židle pro sériovou výrobu úspěšně vytvořili v roce 1950. Židle jsou multifunkční – jejich skořepinu je možné spojit s různými základnami, v tomto případě se jedná o typ Eiffelova věž, která má složitý, ale přesto elegantní tvar z ocelových tyčí.
Manželé Charles a Ray Eamesovi jsou jedni z nejvýznamnějších amerických designérů dvacátého století. Prosluli především svými novátorskými přístupy a odvahou experimentovat s novými a netradičními materiály. Kromě práce v nábytkářském designu a architektuře se věnovali také grafickému designu, fotografii, filmu a výstavnímu designu. Jejich produkty výrazně a trvale ovlivnily nábytkářskou firmu Vitra, kde se židle vyrábí.
Odšťavňovač citrusů vymyslel Philippe Starck při čekání v restauraci. Objednal si kalamáry a zjistil, že mu číšník nepřinesl citron. Mezitím, při dalším čekání, nakreslil na kus ubrousku jeho návrh. V roce 1990 jej začala pod názvem Juicy Salif vyrábět značka designových spotřebičů a kuchyňských doplňků Alessi. Lidé jej milují pro jeho futuristický vzhled. Někomu připomíná vetřelce nebo sochy Louise Bourgeois, jiní oceňují především jeho funkčnost. Jedno je však jisté – máte-li doma tento objekt, máte i kus sochy.
Philippe Starck (1949) je francouzský designér, který má na kontě desítky produktů – věnuje se produktovému designu, módnímu návrhářství, interiérům i architektuře. Jeho návrhy jsou promyšlené, ačkoli ve skutečnosti vznikají jen pár minut. Jejich krása tkví v jednoduchosti a moderních tvarech.
Tradice sázavských skláren Kavalierglass, pod něž spadá také obchodní značka Simax, sahá až do roku 1837. V tomto roce byly v Sázavě zahájeny práce na první huti. Jejich specializací je borosilikátové neboli varné sklo. S výrobou varného skla pro domácí použití začali v roce 1923. Tím, že umožňuje přímý pohled na tekutiny a procesy i ve vařícím stavu, se stalo velmi užitečným nejen při stolování, ale také ve výrobních technologiích.
Sázavská sklárna při výrobě dodnes spolupracuje s předními českými designéry. V roce 1931 pro ně navrhl čajový servis například Ladislav Sutnar. V roce 2014 firma zahájila spolupráci s designérskými studii deFORM a Dechem, se kterými započali projekt Kavalier design zaměřený na designová svítidla.
Vedle vysavače a žehličky dal Stanislav Lachman vzhled také mixéru Eta Mira z počátku 60. let. Pojí se v něm maximální funkčnost, technologická nenáročnost, ale také pozoruhodný tvar. V českých domácnostech je možné jej najít do dnešních dnů, což vypovídá o jeho kvalitní konstrukci. Mixér měl schopnost rozmixovat i tvrdší suroviny a jeho jednoduchá rozložitelnost umožňovala jeho snadné čištění.
Průmyslové výrobky designéra Stanislava Lachmana (1921–2011) začaly pronikat do českých domácností od 50. let 20. století. V roce 1952 nastoupil do Výzkumného ústavu Kovotechny, konstrukčního a vývojového ústavu pro všechny národní podniky, zabývající se výrobou spotřebního zboží. Podle jeho návrhů vyráběla především společnost ETA, dříve Elektro Praga Hlinsko. V roce 2007 byl Stanislav Lachman za celoživotní dílo uveden do Síně slávy Czech Grand Design
Vysavač Jupiter 402 patřil ve své době mezi nejoblíbenější elektrospotřebiče. Jeho název, Jupiter, vychází z obliby pojmenovávat domácí spotřebiče podle planet, která souvisela s prvním letem člověka do vesmíru v roce 1961. Vysavač byl k dostání ve dvou barevných provedeních, v zelené a šedé. Pokrok na trhu představovala celokovová konstrukce a možnost oddělení motorové části zajišťující snazší přístup k prachovému filtru. Jednou z dalších inovací byly nožičky, díky kterým bylo možné vysavač postavit a vysávat tak i ve větších výškách.
Průmyslové výrobky designéra Stanislava Lachmana (1921–2011) začaly pronikat do českých domácností od 50. let 20. století. V roce 1952 nastoupil do Výzkumného ústavu Kovotechny, konstrukčního a vývojového ústavu pro všechny národní podniky, zabývající se výrobou spotřebního zboží. Podle jeho návrhů vyráběla především společnost ETA, dříve Elektro Praga Hlinsko. V roce 2007 byl Stanislav Lachman za celoživotní dílo uveden do Síně slávy Czech Grand Design.
Talíř Bubbles, z dílny jednoho z nejznámějších českých designérů Ronyho Plesla, je vytvořen z křišťálového skla, pro jehož výrobu musela být vyvinuta nová technologie lisování skla. Inspirací, pro novou kolekci nádobí sklárny BOMMA, mu byla bublinková fólie. Vznikl tak plně funkční estetický objekt, který zpestří svým hravým vzorem každé stolování. O tom, že má designér rád věci s příběhem v originálním provedení, není pochyb.
Designér a sochař Rony Plesl (1965) studoval u Vladimíra Kopeckého na VŠUP v Praze, kde nyní vede Ateliér skla. Je znám pro design skla a originální skleněné plastiky. S jeho dílem se setkává velká část Čechů, navrhl totiž pivní sklenice pro Budějovický Budvar a Plzeňský Prazdroj. Získal mnohá ocenění: Designér roku 2011, Red Dot Design Award, Good Design Award. Na kontě má spolupráce se značkami jako je Lasvit, Bomma, Moser nebo Preciosa.
Funkční předmět nebo umělecký artefakt? Rozostřenou hranici mezi těmito dvěma oblastmi představuje salek od Pavla Šťastného. Odkazuje jím ke státnímu znaku České republiky, konkrétně k dvouocasému lvu. Ucha hrnku, která leží naproti sobě, představují ocas lva. Na okraji pak vystupuje jeho koruna, která se opakovaně objevuje také na podšálku.
Výtvarník a designér Pavel Šťastný (1965) se v současné době specializuje na tvorbu loga a „corporate designu“. Roku 1989 začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v Ateliéru písma a knižní kultury a Ateliéru malby. 25. listopadu téhož roku zvítězil v soutěži na logo Občanského fóra. Mimo to vytvořil loga pro Seznam.cz, Datart, Paraple, Engine Automobile Culture, Slovanský dům, Česko-saúdskou obchodní komoru.
Web výstavy není uzpůsoben pro mobilní telefony.
Použijte prosím váš počítač či tablet v poloze na šířku.
Případně můžete kouknout na web muzea →